Německý luterský sbor

Nejdecko patřilo mezi panství rodu Šliků. Šlikové přijali za své učení reformátora Martina Luthera a starali se o rozšíření jeho učení i na svých panstvích. Kdy se reformace dostala do Nejdku, nevíme zcela přesně, ale pravděpodobně za Albína Šlika (1522-1547). Prvním známým evangelickým farářem v Nejdku byl Wolfgang Kurwtitzer von Kurwitz (ten se sice vy svých záznamech, vedených od roku 1562 zmiňuje i o svém předchůdci, neudává ale jeho jméno). Následoval Daniel Kalbersberger (od roku 1571), Bartoloměj Kraczka (od roku 1574), Jáchym Tischoch z Mitweidy (od roku 1575), Klemens Rakoreus (od roku 1582), a Johan Brentelius (od roku 1596). Poslední z této řady farářů, Valentin Löw z Adorfu (od roku 1599), byl vyhnán v roce 1624 císařským vojskem. 

Po porážce českých stavů na Bílé hoře a nástupu protireformace za Ferdinanda II., museli odejít všichni nejprve evangeličtí kazatelé. Přísnější edikt z roku 1627 nařizoval všem evangelíkům, aby se stali katolíky nebo opustili zemi. Po tomto ediktu odešlo ze země mnoho evangelíků. Nejdečtí evangelíci odešli podle dochovaných záznamů 22. září 1626. Evangelické bohoslužby se v Nejdku konaly opět na vánoce 1631, kdy do oblasti přišla švédská vojska a katoličtí duchovní museli utéci. V květnu 1632 ale musel, po vytlačení Švédů, utéci evangelický farář a evangelická církev byla nadlouho zakázána. 

Teprve toleranční patent císaře Josefa II., vydaný 13.10.1781 povoloval opět evangelické bohoslužby - v luterské nebo reformované církvi. Toleranční patent evangelické církve opravdu jen "toleroval", větší svobodu a volnost přinesl až patent z roku 1861. 

V roce 1861 se evangelíci z Karlových Varů rozhodli založit s pomocí zahraničních věřících založit vlastní sbor a obrátili se na faráře Ungera z Fleissen s žádostí o zřízení filiální obce. Zmíněný farář jim velmi ochotně vyhověl a za pomoci c. a k. úřadů v Chebu a Plzni pořídil seznam 64 evangelíků, kteří bydleli v Karlových Varech, Královském Poříčí, Děpoltovicích, Oloví a Nejdku. 28. února 1862 přišla ze Superitendatury v Čáslavi zpráva, že c. a k. církevní rada ve Vídni, na základě výnosu Z 322 z 24.2.1862, povolil zřízení filiální náboženské obce v Karlových Varech. Tato filiální obec spravovala úřední okresy Nejdek, Karlovy Vary, Loket, Sokolov, Bochov, Bečov a Jáchymov. Bohoslužby a úřední jednání měli dočasně dělat tzv. lázeňští duchovní. 

Hned se začalo jednat o zřízení vlastního farního úřadu v Karlových Varech. V roce 1863 k tomu bylo uděleno povolení Vrchní církevní rady a 29. září 1865 byl jako první farář pro Karlovy Vary zvolen Gottfried Rodewald z Celle. Ten se staral také o Nejdek, a v samotném Nejdku bylo v roce 1867 67 duší. První evangelické bohoslužby od pobělohorské doby se v Nejdku konaly na Velikonoční pondělí 1873, druhé na Štěpána téhož roku. Nejdečté evangelíci uzavřeli s farním úřadem v Karlových Varech dohodu, podle níž se v Nejdku konaly bohoslužby dvanáctkrát ročně a jednou za čtrnáct dní se konalo náboženství pro děti. První bohoslužby byly ve škole, pak v učňovském internátě firmy NWK (přádelna), později ve vile rodiny Lahusenovy (majitel přádelny). Děti se scházely rovněž v místnosti zapůjčené přádelnou. V letech 1890 až 1895 chodilo průměrně 12 dětí. S růstem počtu obyvatel (především v souvislosti s rozvojem přádelny), přicházeli do Nejdku další evangelíci a začaly se ozývat hlasy volající po vlastním vikáři, zvláště když nejdečtí dostali příslib evangelického svazu v Brémách, že bude na tento účel ročně přispívat částkou 2 880 marek. 

Na základě toho přidělil sbor v Karlových Varech Nejdku od 1.5.1901 Artura Clause jako prvního stálého vikáře a Nejdek se stal kazatelskou stanicí. 

Claus začal intenzivně pracovat na vnitřní stavbě sboru, ale také na hledání nového místa pro shromažďování. V roce 1903 začala stavba fary, pořízené s nákladem 16 000 K. Laskavostí tajného rady Lahusena byl na stavbu fary poskytnut pozemek, který byl dost velký i na to, aby na něm byl postaven i kostel. Rod od roku se zvyšující počet věřících to vyžadoval. 

Základní kámen kostela byl položen 30. srpna 1903. kostel byl postaven podle plánu architekta Julia Zeissiga z Lipska dvěma nejdeckými staviteli, K.A. Ottem a Alfredem Möcklem. Největšími sponzory stavby kostela byli tajný rada Karl Lahusen (věnoval 10 000 K), hraběnka Anna z Assenberku (6 000 K), městská spořitelna v Nejdku (2 000 K) a továrník Arnošt Schlesinger, majitel papírny Hammerhäuser, který opatřil lámání, opracování a dopravu kamenných kvádrů. 

S pomocí obyvatel i nejdeckých spolků stavba rychle pokračovala a celkem si vyžádala náklad 66 000 K (bez vnitřního vybavení). Kostel byl zasvěcen do služby zvěstování Božího slova v neděli 11. září 1904. Architekt Zeissig slavnostně předal pozlacené klíče od kostela faráři Theo Fellerovi z Karlových Varů. Ten otevřel následovaný zástupem věřících. Theo Feller provedl vysvěcení, nejdecký mužský sbor Harmonie zazpíval chorál. Ke shromáždění pak promluvil konsist, rada Fridrich Lahusen (bratr majitele česárny) a jeho řeč udělala na posluchače veliký dojem. Otevření kostela byla přítomna také bývalá majitelka nejdeckého panství, hraběnka Anna z Assenburgu. 

Po ukončení stavby kostela v roce 1904 odešel z Nejdku vikář Claus. Sbor měl tenkrát 20 hlasovních členů, dalších asi 80 duší a 12 dětí školního věku. V roce 1907 má sbor již 150 duší platících dobrovolnou církevní daň (salár). Po Clausově odchodu se vikáři dost často měnili. Nejdecký sbor byl závislý na karlovarském a to zapříčiňovalo řadu nedorozumění. V Nejdku se vystřídali Artur Claus (1901-1904), Johannes Grell (1905-1906), Hermann Bräutigam (1907-1910), Gustav Adolf Lepper (1911-1914), Gottfried Buchwald (1914-1916). V této době měl sbor 200 duší a 45 dětí na náboženství.

V roce 1915 nechal August Reitzner na svůj náklad upravit prostranství kolem kostela, když už v roce 1914 nechal pořídit elektrické osvětlení pro oltář a kostelní loď. Díky daru Fritze Löwa, nejdeckého fotografa, byla elektroinstalace v roce 1923 rozšířena i na ostatní části kostela.

Po skončení první světové války začal vikář Karl Frankendorfer s přípravami na osamostatnění Nejdku jako farního sboru. Během svých kazatelských cest v zahraničí se mu podařilo obstarat nutné finanční prostředky pro zajištění chodu sboru (nejvzdálenější dar přišel od Gustava Lahusena z Buenos Aires - 10 000 Kč). 26.6.1922 bylo osamostatnění uskutečněno. V srpnu téhož roku byl  Karl Frankenberger zvolen nejdeckým farářem a do svého úřadu byl slavnostně uveden 29. dubna 1923. Nejdecký sbor, který obsáhl celý tehdejší nejdecký okres, měl v té době 420 duší a 51 dětí docházejících na náboženství. Karl Frankendorfer v Nejdku působil do roku 1926.

Dalšími faráři nejdeckého sboru byli Christian Richter (1927-1930), Rudolf Meixner (1931-1936). Posledním farářem luterského sboru v Nejdku byl Robert Janik, působící zde od roku 1936 do roku 1945. Po konci války museli nejdečtí Němci - stejně jako další Němci z českého pohraničí - odejít. Spolu s nimi i musel odejít i farář Janik, v prosinci 1945. S jejich odchodem zanikl i německý luterský sbor v Nejdku. Kostel a faru luterského sboru převzala Českobratrská církev evangelická.