Vyprávění pro děti
Chromý medvěd
Známý misionář Jednoty bratrské, bratr Zeisberger, přišel jednou do indiánské osady, kde mu málomluvný náčelník dovolil, aby promluvil ke shromážděným mužům. Vyprávěl jim poutavě příběh Ježíšova obětavého života a smrti. V tom ho přerušil samotný náčelník.
„Ten muž, o kterém vyprávíš, se jmenoval Chromý Medvěd.“
„Ne, jeho jméno je Ježíš Kristus, Spasitel světa.“
„Ať ho nazýváš jak chceš, já vím, že to byl Chromý Medvěd,“ trval na svém náčelník.
Misionář chtěl vědět, proč Pán Ježíš dostává tak podivné indiánské jméno a muži vyprávěli:
„Náčelník byl nejstatečnější muž celého kmene. Těšil se na potomka, když se mu ale narodil syn, který byl zchromlý, zanevřel na něj. Když byl při dětských hrách a závodech jeho syn vždycky poražen, jeho nenávist se ještě stupňovala. Nakonec ho vyloučil z kmene. Jeho matka mu tajně dala na cestu do vyhnanství sekeru, houni a kulhavou fenku. Nějaký čas se tito vyděděnci jen tak potloukali a protloukali, až se jim podařilo najít brloh osamělého medvěda, kterého chlapec po urputném zápase zabil.
Když pak přinesl jako důkaz své síly do tábora medvědí tlapy, byl mu povolen návrat. Dostal jméno Chromý Medvěd, ale lásku svého otce si ani teď nezískal. Sám si vyrobil saně a z potomků oné kulhavé fenky vychoval vynikající psí spřežení.
Pak se stalo, že nastala krutá zima. Vesnice byla nedostatečně zásobená a hrozil hlad. Ale ještě nebezpečnější byly houfy hladových vlků, kteří se odvažovali až do vesnice, takže musela být obehnána špičatými kůly a střežena ve dne i v noci.
Když hlad dostoupil vrcholu, rozhodl se náčelník, že se vydá do lesa vyslídit nějakou potravu. Byl varován, ale nedal se odradit. Nenašel ale nic a vyčerpaný se vracel. Pak zjistil, že ho vyslídila smečka vlků. Napjal všechny síly, aby jim unikl. Běžel k vesnici, už ji viděl a lidé z vesnice viděli jeho.
V té chvíli, když už ho smečka doháněla, vyrazil z branky chlapec se svými sáňkami, taženými psím spřežením. Dostihl otce, ten bleskurychle skočil na sáně, chlapec mu předal otěže, pobídl psy do běhu a sám ale vyskočil mezi přibíhající vlky a sekerou jich několik srazil. Smečka se na chvíli zastavila a otec dojel v bezpečí do ohrady. Pod jeho vedením se všichni muži okamžitě vydali proti vlkům. Mnoho jich pobili, ostatní zahnali, ale z Chromého medvěda tam našli už jenom ohlodanou sekyru. Náčelník ji vzal a odnesl do tábora. Přinesli i všechny pobité vlky a nebezpečí hladu bylo zažehnáno. Náčelník ale sedal od toho dne zasmušile ve svém stanu, v rukou držel zbytky sekery a po mnoho týdnů ani nepromluvil.
Až nyní, když slyšel zvěst o Spasiteli, který položil svůj život za nepřátele, vyjádřil to, co cítil, slovy: „Ten muž se jmenoval Chromý Medvěd. I on položil svůj život za mne, který jsem ho nenáviděl.“
A oběť malého indiánského chlapce připravila nečekaně půdu pro zvěstování evangelia, takže nejen náčelník, ale téměř celý indiánský kmen přijal Krista za Spasitele.
César Malan, kazatel a básník působící v Ženevě na počátku 19. století, podnikl jednou se svým synem cestu do Alp v okolí Bernu. K večeru přišli do jednoho hostince, kde chtěli strávit noc. Malan požádal hostinskou, aby svolala čeleď ke krátké domácí pobožnosti. Ta tím ale byla velmi rozhněvána. „Máme jiné věci na práci než číst Bibli a modlit se!“ utrhla se na něho.
„Půjdu tedy dál. Nechci být v domě, kde je Bible tupena. Tady nemůže být Boží požehnání.“ A odešli.
Po hodině došli do další vesnice, kde rádi vyhověli jeho žádosti o domácí pobožnost. Dobře si tam odpočinuli. Ráno vyjádřila hostinská svůj dík za duchovní potěšení a požádala Malana, aby na konci vesnice navštívili jednu rodinu. Malan šel a přinesl do té rodiny velikou radost. Při loučení mu hospodyně řekla:
„Bojím se, že jsem neskromná, ale mám jednu prosbu. Nahoře, asi půl hodiny odtud, bydlí starý muž a blíží se smrti. Je to milovník Krista. Zřídkakdy ho někdo navštíví, aby si s ním pohovořil o tom, co je mu drahé. Mohl byste ho navštívit?“
„Ano, hned tam půjdeme. Jenom nám ukažte cestu.“
Brzy se ocitli u lůžka nemocného. Z jeho tváře vyzařoval pokoj. Nebál se smrti. Brzy byli uprostřed upřímného rozhovoru, v němž stařec přiznal: „Pán Bůh mne vedl divnými cestami. Nejvíc požehnání mi přinesly písně Césara Malana. Bůh vyslýchal moje prosby, jenom jednu nesplnil, i když jsem mu ji přednášel celá léta, totiž aby mi dopřál setkat se s Césarem Malanem, abych mu mohl poděkovat za jeho písně a především za jeho píseň Důvěřuj se v Pána, ó duše má. Ta mi byly v životě velikou posilou. Ale teď cítím, že už nevstanu a moje prosba tak bude tady na zemi nevyslyšena.“
„Já jsem ze Ženevy a znám Césara Malana!“
„Vy že ho znáte? Jan vypadá? Co obyčejně dělá?“
„Kdyby tady byl Malan , poklekl by jako já a modlil by se s Vámi. A vypadá přesně jako já.“ Malan poklekl a z jeho úst vycházela vroucí modlitba k trůnu milosti. Pak starci podal ruku a řekl: „Bratře, Pán po včera a dnes podivuhodně zařídil, aby i ta Vaše poslední prosba nezůstala nevyslyšena: Já jsem César Malan.“
Můžete si představit, jak byl umírající muž potěšen. A Malan s vděčností poznal, proč musel být v prvním hostinci odmítnut a být veden až do této horské chaloupky.
A podobně vodí Pán Bůh svými cestami i nás.